Rozhovor s patronkou Ivankou Kovalčíkovou

02.05.2016 22:53

Ivana Kovalčíková, koncertní mistr Filharmonie Bohuslava Martinů

Hudbu vnímám jako další citovou rovinu v životě“

 

Je jedna z nejlepších houslistek, které znám. Nejde jen o průzračnou a hlubokou interpretaci hudby v jejím podání, ale tato výjimečná dáma je zároveň nenápadnou nositelkou všeho, co dělá z dobrého muzikanta hudebníka obdivuhodného. Je vítězkou řady soutěží, i mezinárodních, jejich výčet společně s dalšími úspěchy by nám výrazně rozšířil vydání. Je členkou souboru Musica Minore a Due In Eterno. Nejednou stanula před zdejší publikum jako koncertní mistr filharmonie i jako sólistka. Spolupracovala s Václavem Hudečkem, či Bohuslavem Matouškem. Díky hudbě se podívala do řady zemí, od Japonska, přes Finsko, až po Mexiko.

Teď se na jevišti Kongresového centra představí netypicky, po boku talentů ze státních základních uměleckých škol - 10. května, na festivalu ZUŠKA?ZUŠKA!. Je patronkou akce, stejně jako další aktér Jiří Pavlica. Společně s malými umělci z třiadvaceti škol vystoupí i hosté, herec Pavel Vacek, či dirigent Vojtěch Spurný.

 

Děti mají různé představy o svém budoucím povolání – popelář, doktorka,.. Ty jsi chtěla být čím, než přišla touha stát se profesionální hudebnicí?

Popravdě si moc nevybavuju, že bych tohle někdy nějak prožívala. Dělala jsem spoustu věcí, ale poměrně brzy jsem si zamilovala hudbu. Přišla touha poznat co to ten nástroj je. A to je samozřejmě i tím, že u nás doma byla muzika vždy přítomná. Hrálo se a zpívalo u táboráku, tatínek sám hrál na několik nástrojů. Já i sourozenci jsme tohle muzicírování měli rádi, a tak jsme se logicky vydali za hudbou.

Pokud vím, hudební studium bylo pro Tebe i Tvé rodiče tak důležité, že jste za ním byli ochotni dojíždět nemalé vzdálenosti. Tak moc Tě to bavilo?

Myslím, že když jsem byla ještě malá, tak to hodně záleželo na intuici mých rodičů. Oni u mě i sourozenců viděli naši snahu a to, že to jde. Podporovali nás a hledali vždy to nejlepší možné vzdělání tam, kde jsme žili. Svůj první rok jsem se učila na zušce v Ostravě, paní učitelku si pamatuju dodnes, když jsme se pak stěhovali zpátky do Valašských Klobouk, tak našim naznačila, že by stálo za to najít v regionu někoho, kdo by v její práci pokračoval.

A tak jste v ZUŠ ve Slavičíně narazili na vyhlášenou učitelku?

(smích) Ano, tak jsme začali jezdit do Slavičína za paní učitelkou Staňkovou. A později mě taťka každý týden ještě před nástupem na konzervatoř vozil na konzultace do Brna k profesoru Kotmelovi. Dnes, když mám sama syna, tak vidím, jak moc pro nás naši rodiče dělali.

Co bylo stěžejní ve Tvé cestě?

Z dlouhodobého hlediska si myslím, že základ – setkání s pedagogem, hudební začátky, příležitost setkávat se s hudbou a kamarády. Od toho se odvíjí, zda si to člověk zamiluje nebo ne.

Dá se zamilovat do houslí, když je to prvních šest let spíš vrzání a hodně cvičení? (smích)

(smích) No to je pravda! Ale musím říct, že zároveň to je nástroj, který dokáže učarovat. Pamatuju si, jak jsem vytáhla tátovi z pod postele futrál, rozbalila ho a chodila po bytě a právě že vrzala. A když se mě pak ve školce před nástupem do zušky ptali na co bych chtěla hrát, jen tak bezmyšlenkovitě jsem řekla housle. Později mě u toho držel ne jen ten nástroj samotný, ale spíš nějaká fascinace hudbou.

Chápu to dobře, že mluvíme o klasické hudbě?

Ano. Nejdřív to samozřejmě byla lidová muzika, díky rodině všudypřítomná. Klasickou hudbu jsem později, po tom sedmém roku, taky poslouchala ráda. Za studií jsem vyhledávala hlavně houslovou literaturu, pro mě to byla nová dimenze emocí. Tento svět mě pohltil. I dnes hudbu vnímám jako další citovou rovinu v životě.

Je něco, na co ráda vzpomínáš na ZUŠ?

Zuška mimo jiné byla krásná i tím, že tam vznikla dlouhodobá přátelství, která v některých případech trvají dodnes. Chodila jsem na školu, která podporovala, abychom hráli především spolu v různých souborech, seskupeních. To bylo hezké.

Vždycky tam samozřejmě musí být cvičení, věnování se nástroji, pilování techniky. Pokud člověk, i když je ještě dítě, cítí, že by se tomu chtěl do budoucna věnovat, musí na sobě pracovat.

A to asi dostudováním nekončí, že? Tedy pro ty, co mají představu, že se dobrý houslista stane koncertním mistrem a má vyhráno..

To ne, cvičit se musí pořád, člověk zraje a vnímá některé věci jinak. Ale dnes musím dát zapravdu učitelům, kteří nám, studentům, neustále říkali: „Využijte toho času a cvičte teď, protože co uděláte teď, už v reálném životě nedoženete.“

Dnes je to o tom, naučit se pracovat s minimem času a udržet si kvalitu.

Jaké spolupráce Tě posílily?

Na konzervatoři v Brně to byli profesoři Kotmel, Besperát, na JAMU profesor Vacek. Jako zásadní vnímám spolupráci se Slávkem Matouškem, skvělým houslistou i člověkem. Díky nim jsem mohla růst. A pak přišla další krásná setkání, třeba s panem Hudečkem. Studijně také určitě s profesorem Pospíchalem z vídeňské univerzity.

To je na tom ta krásná věc, když se veškeré úsilí a práce na sobě začne zúročovat do formy krásných setkávání, spoluprací s lidmi, kterých si člověk profesně velmi váží, a také cestování. První impulzy přicházejí na mezinárodních studentských soutěžích. Tam se člověk dostane do okruhu lidí, který je v dané generaci stejný na celý život.

Zmínila jsi cestování. Kam všude ses díky hudbě podívala?

V Japonsku jsem byla víckrát, dokonce jednou i tři měsíce v kuse. Když se podívám na druhou stranu, tak jsme byli se souborem Musica Minore v Mexiku. Pak samozřejmě Evropa, Francie, Španělsko, Německo, Švýcarsko,.. Nejezdila jsem ale sama, byla jsem spíš součástí nějakého ansámblu. Sólově jsem hrála třeba v Bruselu nebo Salcburku.

Počkej.. do Mexika?

Ano, ale pravda je, že letošní cesta do Indie s filharmonií ho ještě předčila. (smích)

Být sólista, mít masu lidí před sebou v publiku, i za sebou v orchestru, musí být velký adrenalin!

Adrenalin a tréma - to je určitě velké téma v hudebním životě. Myslím, že se nstím akonec učím zacházet ve svůj prospěch. Jsou to samozřejmě obrovské zkušenosti.

Zvláštní je, že jsem se jako sólistka nikdy necítila. Příjemné šance hrát sólově, nebo i mít recitály, za mnou přicházely samy. Teď ale mám krásné místo tady v orchestru a tomu musím přizpůsobovat své časové možnosti. Tím pádem se ubírá i má specializace jiným směrem.

Je hezké v dnešní době hrát s nějakým ansámblem, se skupinou skvělých hudebníků a jezdit po světě, užívat si jak ta muzika šlape. Je to velká radost a vážím si toho.

Asi neodolám se nezeptat, při Tvé muzikantské kvalitě, na další nabídky a příležitosti, které se nabízejí na západ od Zlína. Neláká Tě některou přijmout?

(smích) Člověk se k té Praze nějak dostane. Mám tam mnoho kolegů, dnes už i přátel, troufám si říct. Občas tendence abych tam šla na konkurz, žila v Praze jsou a byly. I přijímačky jsem úspěšně absolvovala na bakaláře i magistra v Praze, ale vždycky jsem nějak intuitivně zakotvila v Brně. Ale přitom Prahu miluju, jezdím tam ráda pracovně a soukromě, ale život se mi vyvinul jiným směrem a dnes už své kořeny cítím ve Zlíně.

Je Tvůj nástroj nějak specifický?

Já mám v současnosti své první vlastní housle, které jsem si mohla dovolit. Ale není to, jak se říká, žádné dělo. (smích). Mám nástroj houslaře Pospíchala, který žije v Německu. Je to docela nový nástroj z roku 2008. Jsem s nimi spokojená. Než jsem si je koupila, měla jsem půjčený nástroj z dílny Pilaře. Dokonce jsem měla možnost vyzkoušet si nástroje v Českém hudebním fondu za účelem pronájmu houslí. Tam jsem hrála i na housle francouzských mistrů.

Setkala ses s věhlasnými stradivárkami?

Nezkoušela jsem je, ale měla je v ruce, protože na ně hrál pan Hudeček.

Je historický nástroj výhoda?

Pokud ten nástroj je kvalitní, má svou historii, má duši, pak je to pro muzikanta velká podpora. A určitě by na něj měli hrát velcí interpreti. Ale nefunguje to tak, že horší hráč bude na skvělé housle hrát lépe.

Učíš, jsi pedagožkou na konzervatoři v Kroměříži. Naplňuje Tě ta práce?

Naplňuje, moc. Neustále hledám cestu, jak poradit co nejlépe, sahám do svých zkušeností. Měla jsem tak dobré základy a tolik motivace, že se o to víc cítím vůči svým žákům zavázaná. Učím moc ráda, ale je to velká zodpovědnost, každý zásah může cestu studentů velmi ovlivnit..

Děkuji za rozhovor!

 

–-----------------------------

Multižánrový festival ZUŠKA?ZUŠKA!

3. - 20. 5. - po celém kraji

10. 5., Galavečer, KC Zlín, 18.00

www.zuskazuska.cz

Hudba, divadlo, tanec, výtvarné umění – čtyři obory, představované v pojetí klasickém, moderním, i lidovém – to je festival státních ZUŠek. Na dvaceti místech kraje proběhne padesát festivalových akcí: koncerty, happeningy, výstavy,..

Vrcholem bude galavečer, kde s dětmi vystoupí patroni a bývalí absolventi ZUŠ Ivana Kovalčíková a hudebník Jiří Pavlica, dalšími hosty jsou šéfdirigent FBM Vojtěch Spurný a herec Městského divadla Zlín Pavel Vacek. Mezi dětmi jsou vítězové mezinárodních soutěží, držitelé Zlatých oříšků, děti, které už stály na profesionálních divadelních, či muzikálových prknech. Na programu se podílí všech 23 veřejných ZUŠ v kraji, vystoupí přibližně 400 účinkujících. V jeden okamžik zahraje 54 kytaristů, či 15 klarinetistů, vystoupí dixieland, zažijete bubenickou show, taneční čísla. Jiří Pavlica se na pódiu dokonce setká se současnými žáky své bývalé ZUŠ – svými dětmi. Dcera Anna Magdalena je jedním z dětských konferenciérů akce, coby žákyně literárně-dramatického oboru a syn je úspěšným primášem CM.

Náš systém základních uměleckých škol je jedinečný, propracovaný, má velkou tradici a také velké úspěchy. Školy vedou, vychovávají a rozvíjejí děti k všestranným osobnostem a tím vlastně spoluvytvářejí naši budoucnost. Nejde jen o to vychovávat budoucí profesionály, ale celou kvalitní kulturní a vzdělanou příští generaci. A tomu by mělo odpovídat i společenské postavení ZUŠ, uvedl důvod své dlouhodobé podpory Jiří Pavlica.

Ve Zlínském kraji je celkem dvacet devět základních uměleckých škol, z toho zřizovatelem dvaceti z nich je Zlínský kraj a tři jsou obecní, mimo tyto státní školy je zde i šest zařízení soukromých zřizovatelů. Nejstarší ZUŠ v kraji je v Kroměříži, má 134 let.